Bezdýmný střelný prach je kategorie střelivin, které se využívají jako výmetná náplň střely u palných zbraní. Řadí se pod ni vícero směsí. Zhruba od 14. století až do poloviny 19. století byl v Evropě využíván převážně černý střelný prach, jehož nevýhodou bylo velké množství dýmu, které vytvářel při výstřelu. Mimo nepříznivých vlivů na viditelnost byly tyto plyny také silně korozivní, což mělo za důsledek rychlé opotřebovávání kovových vnitřků palné zbraně. Bezdýmný střelný prach sice stále dým produkuje, jeho množství je však v porovnání s původním střelným prachem značně menší.
Objev bezdýmných prachů se datuje do poloviny 19. století, kdy vznikaly první směsi obsahující kyselinu dusičnou a celulózu, z nichž díky chemické reakci vznikala nitrocelulóza, která poskytovala velký výkon, ale sama o sobě hořela příliš rychle. Práce s nitrocelulózou byla velmi nebezpečná a k pokroku došlo až po objevu rozpouštění nitrocelulózy za pomocí organických rozpouštědel. Chemická stabilita bezdýmných prachů byla z počátku problém, který byl později vyřešen přidáním různých stabilizátorů za účelem regulace chemické reakce. Ačkoliv se kategorie těchto směsí souhrnně označuje jako prach, tak mají vícero podob a to ať už jde o různé zrna nebo tyčinky (kordit).
