Německý konstruktér Nicolaus Dreyse (v tu dobu působící v Paulyho dílně v Paříži) objevil, že ke vznícení perkusní zápalky není nutný úder kohoutu na celou plochu zápalky, ale že k tomu postačí bodnutí jehlou. Pro své zbraně sestrojil jednotný náboj s papírovým obalem, tedy bez vlastního těsnění a obsahoval v jednom celku prachovou náplň, zápalku a projektil. Zápalka byla umístěna uprostřed náboje, mezi střelou a střelným prachem a k jejímu zasažení byl nutný dlouhý, jehlový úderník, podle něhož dostala zbraň pojmenování: jehlovka.

Svoji konstrukci se Dreyse pokusil uplatnit nejdříve u předovek a teprve po komplikacích s tím spojených a po nehodách, k nimž při nabíjení jehlovek-předovek docházelo, uplatnil Dreyse svoji myšlenku u zadovek a v roce 1828 sestrojil válcový závěr, jímž se trvale zapsal do dějin zbrojní techniky. Manipulace s Dreyseho závěrem mělo šest temp, každé o dvou pohybech. Díky tomuto systému se nabíjení výrazně zrychlilo, o cca 2,5-3x.

Avšak Dreyseho jehlovky zavedené v pruské armádě měly menší přesnost a průbojnost střely a kratší dostřel než například rakouské předovky. Pruské – ve srovnání s rakouskými – měly i větší hmotnost, větší ráži a též řadu technických nedostatků, k nimž např. patřilo nedokonalé utěsnění závěru proti unikání prachových plynů, časté lámání jehlového úderníku, znečištění hlavně od nespáleného papíru, na vlhkost náchylné papírové náboje apod. Jedinou velkou výhodou pruských jehlovek, která se však ukázala být podstatnou, bylo rychlejší nabíjení a větší rychlost palby.  

ZAJÍMAVOSTI

Jako úplně první jehlovku-zadovku vyvinul v Paříži v roce 1812, spolu s jednotným nábojem (zápalka byla umístěna na dně náboje a přichycena pouze přelakováním), švýcarský konstruktér Samuel Johannes Pauly. Vzhledem k netěsnosti závěru a problémy se zápalkou v náboji byla jeho jehlovka označena za příliš křehkou pro polní podmínky a její výroba byla pro Francii nákladná. V Paulyho dílně byl zaměstnán německý puškař Nikolaus Dreyse, který se na vývoji podílel a později využil nabyté zkušenosti při vývoji svého systému.

Dreysova jehlovka byla v roce 1840 přijata po zkouškách do pruské armády jako "lehká perkusní puška" (v roce 1855 přejmenováno na "jehlovka vzor 1841"). V prusko-rakouské válce měli jehlovky spolu se zavedenou taktikou a strategií účastnících se vojsk velký vliv na výsledek této války. Rakouská taktika bodákových útoků v hustých sevřených řadách byla pak právě tím, co znevážilo přednosti rakouských zbraní a eliminovalo nedostatky pruských jehlovek.

Dreyesovou jehlovku vylepšovaly v průběhu let další puškařské dílny jako Dörsch & von Baumgarten, Luck, Carl a Carcano. Jehlovku také vylepšoval Paul Mauser, který pro tento systém vyvinul náboj s kovovou nábojnicí nebo úpravu závěru, kdy se bicí mechanizmus napínal během pohybu závěru, což se později stalo základem pro konstrukci jeho vlastního závěru (Mauser System 98).