Podoby kompenzátorů bývají různé, může jít o plochu na spodní straně ústí hlavně či zkosení se kterým se setkáme třeba u AKM. Princip zůstává vždy stejný, tato konstrukce odráží spaliny směrem vzhůru.

Je důležité poznamenat, že kompenzátor může mít také nežádoucí účinky ať už jde o zvýšený hluk nebo povětrnostní efekty způsobené právě vyvrhovanými plyny. Nejčastěji se kompenzátory využívají u zbraní s vysokou kadencí střelby, jako jsou samopaly a další typy pušek. Pomáhají udržet střelci kontrolu nad jeho zbraní a minimalizují vliv zpětného rázu na přesnost střelby.

Novela zákona 13/2021 Sb., která mění původní znění zákona 119/2002 Sb. o střelných zbraních a střelivu, dnes v § 3 definuje tyto kategorie zbraní a střeliva takto:

• zakázané zbraně a zakázané střelivo, kterými jsou zbraně kategorie A a zbraně kategorie A-I

• zbraně podléhající povolení, kterými jsou zbraně kategorie B

• zbraně podléhající ohlášení, kterými jsou zbraně kategorie C a zbraně kategorie C-I

• ostatní zbraně, kterými jsou zbraně kategorie D

Podmínky držení zbraní kategorie B:

Zbraně kategorie B jsou tedy ty, jež má majitel zbrojního průkazu právo vlastnit, ovšem musí pro získání každé této zbraň podávat žádost na policii. Mezi řádné důvody o udělení té žádosti patří:

• provozování muzejnictví nebo sběratelské činnosti,

• uskutečňování sportovní, lovecké, kulturní nebo jiné zájmové činnosti nebo příprava na povolání,

• provozování koncesovaných živností v oboru zbraní a střeliva,

• zajišťování ostrahy majetku a osob,

• zabezpečování úkolů podle zvláštního právního předpisu,

• ochrana života, zdraví nebo majetku.

Typy zbraní kategorie B:

Je také důležité říct, že kategorie B není omezena čistě na samonabíjecí zbraně. Všechny zbraně, které jsou samonabíjecí patří do kategorie B (nebo potenciálně A, pokud se jedná o nedovolené výrobní provedení), ale to, že zbraň samonabíjecí není, neznamená že do této kategorie nemůže spadat! Těch kritérií je více a záleží mimo jiné i na délce hlavně, signální zbraně od určité velikosti ráže atd.

Například opakovací brokovnice, tedy na první pohled typická zbraň kategorie C, do C opravdu spadá, ale pouze za předpokladu, že má hlaveň delší než 600 mm. Pokud se pouze o 1 milimetr dostane pod tento limit, již se jedná o zbraň, pro jejíž nabytí potřebujete povolení policie.

Zbraněmi kategorie B podle § 5 zákona o zbraních jsou:

• krátké opakovací nebo samonabíjecí zbraně,

• krátké jednoranové nebo víceranové zbraně pro střelivo se středovým zápalem,

• jednoranové nebo víceranové zbraně pro střelivo s okrajovým zápalem, jejichž celková délka je menší než 280 mm,

• dlouhé samonabíjecí zbraně, jejichž zásobník nebo nábojová schránka a nábojová komora mohou dohromady pojmout více než 3 náboje,

• dlouhé samonabíjecí zbraně, jejichž zásobník nebo nábojová schránka a nábojová komora nemohou dohromady pojmout více než 3 náboje a u nichž je podávací ústrojí odnímatelné, anebo u nichž není zaručeno, že nemohou být přeměněny běžně dostupnými nástroji na zbraně, jejichž zásobník nebo nábojová schránka a nábojová komora mohou dohromady pojmout více než 3 náboje,

• dlouhé opakovací nebo samonabíjecí zbraně s hladkým vývrtem hlavně, jejichž délka hlavně je menší nebo je rovná 600 mm,

• samonabíjecí zbraně, pokud mají vzhled samočinných zbraní, a

• signální zbraně pro použití signálních nábojů ráže větší než 16 mm.

Jak již je z tohoto výpisu zjevné, kategorie B zahrnuje opravdu široké množství zbraní. Velmi zjednodušeně se dá říct, že je z naprosté většiny spojuje jejich samonabíjecí charakter, tj., že zbraň se po výstřelu nemusí pokaždé nabíjet, ale na jedno zmáčknutí spouště se dočkáte pouze jednoho výstřelu. Ve skupině zbraní kategorie B tak najdete krátké samonabíjecí zbraně, jako jsou pistole a revolvery, tak i dlouhé samonabíjecí pušky (s výjimkou zbraní kat. A a kat. A-I) i samonabíjecí malorážky - a to jak malorážkové pistole a revolvery, tak i dlouhé samonabíjecí malorážky.

Zbraňová terminologie - co je závěr?

U opakovacích, samonabíjecích a samočinných zbraní se závěr podílí na vyhození použité nábojnice ze zbraně a zasunutí nového náboje ze zásobovacího zařízení do nábojové komory, u samonabíjecích a samočinných též na natažení bicího mechanismu (kromě samonabíjecích DAO).

Závěr opakovacích zbraní je vždy uzamčený a je ovládán ručně. Uzamčení je tvořeno několika ozuby zapadajícími za zajišťovací výstupky, vzácně se vyskytuje i tzv. blokové. U kulovnic bývá ovládání závěru většinou rotační, lze se však setkat i s přímotažným a zejména dříve pákou (lever-action). Drtivá většina brokovnic je dnes vybavena přímotažným ovládáním (pumpa), vyskytuje se však i ovládání pákou jako u kulovnic.

U samonabíjecích a samočinných zbraní rozlišujeme tři základní druhy závěrů - neuzamčený (dynamický), polouzamčený a uzamčený.

Neuzamčený závěr je pouze tlačen proti nábojové komoře silou vratné pružiny, která musí spolu s jeho hmotností stačit k tomu, aby se otevřel až poté, co střela opustí hlaveň. Používá se proto jen u pistolí a některých samopalů na náboje nižších výkonů.

Polouzamčený závěr je v zásadě neuzamčený, během pohybu střely v hlavni je však brzděn tlakem spalných plynů odebíraných z hlavně, případně mechanickým způsobem (např. válečky u některých typů H&K).

Uzamčený závěr je v okamžiku výstřelu pevně mechanicky spojen s nábojovou komorou a hlavní.

U pistolí je pak vždy odemčení spojeno s poklesem hlavně řízeným několika způsoby - systémem Browning - Colt (závěr je spojen s nábojovou komorou a hlavní uzamykacími výstupky na horní části hlavně, její pohyb je řízen řetízkem na spodku nábojové komory), Browning - FN (totéž, ale pohyb hlavně je místo řetízku řízen kulisou) a Browning - Petters (při uzamčení je závěr spojen s hlavní hranou nábojové komory opřenou o přední stranu výhozního okénka, pohyb hlavně je řízen kulisou). Vyskytly i jiné systémy uzamčení (např. kloubový - známý Luger P.08), v současnosti však drtivě převažuje systém Browning a jeho varianty.

U dlouhých zbraní musí být poloha hlavně stálá, uzamykání je proto řešeno obvykle rotačním (např. AR-15), méně často výkyvným (např. Sa 58) závorníkem.

U samočinných zbraní se lze setkat s termínem „střelba z otevřeného/uzavřeného závěru“. Většina automatických zbraní střílí z uzavřeného závěru, kdy v okamžiku stisknutí spouště je závěr v přední poloze. Některé samopaly a kulomety naopak střílejí z otevřeného závěru, kdy v okamžiku stisknutí spouště je závěr v zadní poloze. Jako výhoda tohoto způsobu se udává lepší chlazení závěru, nábojové komory a hlavně, protože v přestávkách mezi střelbou může vzduch proudit mezi závěrem a nábojovou komorou. Zásadní nevýhodou je však snížená přesnost střelby, protože při stisknutí spouště se uvolní závěr ze záchytu, po cestě vpřed nabere nový náboj za zásobníku a dosedne na nábojovou komoru. Pohyb hmoty závěru a její náraz na konci dráhy pak nutně ovlivní zamíření zbraně.

Historie

Druhá světová válka přinesla mnoho přelomových technologií a konceptů. Jedním z nich byly útočné pušky, se kterou přišlo ještě během války nacistické Německo. Jde o zbraň, která v sobě kombinuje vlastnosti samopalu a opakovací pušky. Výsledkem tohoto vývoje byla útočná puška Sturmgewehr 44 (zkráceně StG44), které bylo vyrobeno něco kolem půl milionu kusů. S touto puškou přišel také nový náboj 7,92x33mm Kurz, který vznikl zkrácením standardního náboje 7,92x57mm Mauser a odlehčením jeho projektilu. Takový náboj pak měl sice kratší dostřel, ale zároveň byla rychlejší palba nové útočné pušky stabilnější a tím pádem přesnější. 

Ještě před vznikem StG44 v Sovětském svazu zahájil svou kariéru zbraňového konstruktéra Michail Kalašnikov, který se zotavoval po zranění z války. Se svými prvními návrhy začal v letech 1942 a 1943, kdy se pokusil navrhnout nový samopal a kulomet pro náboj ráže 7,62x39mm. Do soutěže nakonec v roce 1944 vstoupil s poloautomatickou karabinou, která byla silně ovlivněna americkou puškou M1 Garand. Jeho návrh však neobstál proti konkurenční SKS-45 Simonov.

Po skončení Druhé světové války Sovětský svaz usiloval o vyvinutí a implementaci nové útočné pušky s ráží 7,62x39mm. V roce 1946 tak byla zahájena další soutěž, do které Kalašnikov vstoupil. Jeho první prototypy byly pušky fungující na principu odběru prachových plynů se systémem s krátkým zdvihem pístu nad hlavní, závěrem podobným jeho původnímu návrhu karabiny z roku 1944 a zakřiveným zásobníkem s kapacitou 30 nábojů. Tyto první návrhy se ukázaly jako spolehlivé a postoupily do dalšího kola soutěže. Došlo k dalším úpravám a po testech koncem roku 1946 jeden z Kalašnikovových kolegů prosadil další změny v konstrukci na zlepšení spolehlivosti. V listopadu 1947 tak byly dokončeny nové prototypy AK-47. Ty využívaly systém s dlouhým zdvihem pístu. Horní a spodní pouzdra závěru byla spojena do jednoho. Volič režimu střelby a pojistky byly sjednoceny do jediné páky na pravé straně pušky. Natahovací páka byla jednoduše připojena k nosiči závěru. To vše vedlo k zjednodušení výroby a logistiky. Tato verze měla u hodnotící komise obrovský úspěch, první armádní zkoušky s ní pak proběhly na začátku roku 1948. Poté, co se i u armády ukázal AK-47 jako spolehlivý v širokém rozmezí podmínek, byl roku 1949 definitivně přijat Sovětskou armádou.

rozšíření AK-47 po světě

Jedním z hlavních specifik AK-47 byla levná a velmi objemná výroba. Jelikož se v čase, co byl vyráběn, SSSR účastnil různých zástupných válek, tak využil tuto pušku jako způsob materiální podpory komunistických hnutí a jednotlivých státy. Tato distribuce v daných zemích položila základy pro kooperaci se sovětskou armádou, jelikož tím byla vybudována infrastruktura, kterou mohl SSSR využívat. Dodávkami těchto zbraní si tak Sovětský svaz zavazoval své spojence a vytvářel v nich závislost na svém vojensko-průmyslovém komplexu.

Ačkoliv bylo pravidlem, že běžné spotřební zboží bylo vždy kvalitnější na západě, tak zbraně jako AK-47 vylepšovaly východnímu průmyslu reputaci, že přeci jen v některých ohledech dokáže předčit ten západní. Sověti tak byli víc a víc odhodlaní tuto zbraň rozšiřovat po světě a dbali na pokračování ve vývoji nových variant, aby byla udržena konkurenceschopnost se západními mocnostmi.

Sovětský svaz se však potýkal ještě s jedním problémem. Na jeho území se nenacházel dostatek výrobních kapacit, aby byla uspokojena poptávka po těchto zbraních. Kvůli nutnosti vyzbrojení zemí Varšavské dohody začali Sověti vydávat svým spojencům licence pro výrobu AK-47. Mnohé státy této příležitosti využily mimo jiné pro podporu svých ekonomik a exportu. Krom SSSR tak různé varianty Kalašnikovu nově exportovaly i další země Varšavské smlouvy.

Mohlo by se zdát, že jednou z mnoha kopií AK-47 je také známý československý Samopal vzor 58. Ačkoliv jeho konstruktéři vycházeli z StG 44 i AK-47, tak vnitřní mechanismus této zbraně je kompletně odlišný a jeho systém závěru byl v kategorii útočných pušek úplnou novinkou. Ve srovnání s AK-47 má vz.58 vyšší kadenci o 200 ran za minutu, zároveň je u něho menší šance na zachycení nábojnice v komoře díky většímu otvoru pro vyhazování nábojnic. Celá sestava závěru vz.58 také na rozdíl od AK-47 zůstane po posledním výstřelu vzadu. Obě zbraně jsou tak systémově odlišné, mnohdy je však vz.58 mylně pokládán za jednu z licencovaných zbraní platformy AK.

Srovnání AK-47 a americké m16

M16 je vedle AK-47 také jedna z nejběžněji užívaných útočných pušek. Vznikla během Studené války a byla nasazena v mnoha konfliktech po celém světě od 60. let. Je proto přirozené, že naleznete mnoho různých článků i odborných publikací, jejichž cílem je podrobit tyto dvě zbraně srovnání. 

M16 byla do výbavy amerických ozbrojených složek zařazena v polovině 60. let. I přes některé počáteční problémy se prokázala její revoluční konstrukce a v současnosti jde o jednu z nejdéle používaných pušek v americké vojenské historii. Hlavním důvodem pro její vývoj byly velké nedostatky předešlé pušky M14, která se ve službách americké armády neosvědčila proti jednotkám používajícím AK-47 během války ve Vietnamu. Tyto zkušenosti nakonec vedly k vývoji pušky ArmaLite 15, ze které po pár modifikacích vznikla M16. Ta byla v porovnání s M14 mnohem lehčí, její palba byla stabilnější a skládala se z moderních kompozitních plastů, oceli a hliníkové slitiny. M16 byla časem adaptována dalšími americkými spojenci, což také vedlo k zavedení jejího náboje 5,56x45mm jako standardní ráže NATO pro útočné pušky. Obě tyto zbraně byly široce adaptovány nejen v zemích odkud pocházejí, ale i napříč celým světem. Zatímco je AK-47 stejně jako většina jeho nástupců provedena na ráži 7,62x39mm, M16 disponuje již zmíněnou ráží 5,56x45mm.

Nejde samozřejmě paušálně určit, která z těchto zbraní je lepší. To vše záleží na mnoha faktorech a podmínkách, za kterých se využívá. Lze však říci, že předností M16 je především její přesnost, jež je daná primárně lehčí municí. Nižší hmotnost nábojů také umožňuje uživateli M16 jich s sebou nést více. Díky lepší optice dokáže dobrý střelec s M16 zasáhnout cíl klidně i na půl kilometru, oproti AK-47 vykazuje značně přesnější mušku. Kalašnikov se na druhou stranu pyšní svou spolehlivostí a schopností obstát v podmínkách, ve kterých by M16 bez adekvátní údržby měla velké problémy. Na rozdíl od M16 tedy nevyžaduje tak pečlivou údržbu a pravidelné čištění. A stejně jako údržba je v případě Kalašnikovu jednodušší a levnější také výroba, což dokládá skutečnost, že jich do současnosti bylo vyrobeno mnohonásobně více kusů, než všech možných zbraní stylu AR-15.

nejvýznamnější zbraně na platformě ak

Ačkoliv tato zbraňová platforma vznikla v roce 1947, tak v následujících desetiletích spatřily světlo světa nové a lepší zbraně odvíjející se od původního designu AK-47. Zde jsou ty nejznámější.

AKM

Modernizovaná verze pušky AK-47, která byla do služby poprvé uvedeny roku 1959. Oficiálně sloužila u sovětské armády až do konce 70. let, do dnes však zůstává ve výzbroji po celém světě. Pro jeho výrobu byla nově použita technologie sváření kovových výlisků, výroba se tak zlevnila, zjednodušila a došlo k celkovému odlehčení zbraně o 700 gramů. Úderný mechanismus byl vylepšen, aby zabraňoval dopadu kladívka na úderník před úplným uzavřením závěru. Disponuje zpomalovačem kadence a chladičem ústí hlavně, který působí jako kompenzátor zdvihu. Může na něho být připevněn granátomet nebo bajonet. Některé jeho varianty mají plastové pažby. Na první pohled jej lze od AK-47 rozeznat podle doplněného kompenzátoru zdvihu na ústí hlavně a také menšího prolisu nad zásobníkem.

AK-74

Tato puška navazuje na AKM a byla vyvinutá roku 1974. Vzhledem k představení nové ráže 5,45x39mm bylo rozhodnuto o vytvoření nové řady pěchotních zbraní odpovídajících tomuto náboji. Nejzásadnější změnou u AK-74 je přidání úsťové brzdy v podobě masivního plynového nástavce na konci hlavně, ta sloužila k redukci zpětného rázu při střelbě, zejména v automatickém režimu. Došlo také k přidání přesnějších mířidel s možností drobnějšího nastavení a lisované ocelové zásobníky byly nahrazeny plastovými. U pozdějších variant bylo obložení kolem hlavně změněno ze dřeva na plast. Svého prvního velkého nasazení se dočkala na straně sovětských vojsk ve válce v Afghánistánu, do dnes však její modernizované varianty tvoří drtivou většinu pěchotních pušek užívaných zejména ruskou armádou.

AK-101

Tato puška byla vyvinuta na počátku 90. let v Rusku. Jedná se o obdobný design jako u AK-74, který v sobě kombinuje spolehlivost platformy AK a logistickou kompatibilitu s ráží 5,56x45mm NATO včetně prvků typických pro moderní útočné pušky. Tvoří ji kompozitní materiály, které snižují hmotnost a disponuje sklopnou pažbou. Většina novinek, které jsou přítomny u této pušky jsou viditelné v rámci celé série pušek AK-100. AK-101 je považována za exportní verzi AK-74M.

AK-12

Moderní pátá generace pušek Kalašnikov, která byla navržena v roce 2011. Disponuje ráží 5,45x39mm, avšak na žádost ruské armády byla sestrojena také puška AK-15 s ráží 7,62mm. Z hlediska ergonomiky se výrazně odlišuje od svých předchůdců. Má teleskopickou pažbu se západkou, která umožňuje pažbu složit na obě strany. Zároveň se jedná o první zbraň na platformě AK, která má volně plovoucí hlaveň. Byly také implementovány nové prvky pro kontrolu zpětného rázu a nalezneme na ní Picatinny lištu pro montáž optiky. Jednalo se o pušku, která měla být součástí rozsáhlé modernizace ruských ozbrojených sil. Po svém prvním představení se setkala s kritikou ze strany velení ruské armády a musela proto projít četnými úpravami. Ačkoliv byla produkce této zbraně zdržována z různých důvodů, od roku 2018 začaly být dodávány první pušky tohoto typu k přezbrojování ruských ozbrojených sil. I tak stále tvoří zanedbatelnou část jejich vybavení.

Současnost

V současné době tato platforma nabízí mnoho spolehlivých a světově známých pušek, které milují ozbrojené složky i civilisté nadšení do zbraní napříč světem. I přes existenci mnoha různých typů Kalašnikovu většinu vyrobených zbraní na této platformě stále tvoří původní AK-47. Z celosvětového hlediska tak tyto útočné pušky představují jedny z nejběžněji užívaných zbraní, se kterými se zcela nepochybně setkáme v mnoha probíhajících i budoucích válečných konfliktech.

AR 15, známá také jako AR15 či AR-15, je legendární samonabíjecí útočná puška, která se stala ikonou moderních ručních střelných zbraní. Modelová řada AR-15, neboli celým původním jménem Armalite 15, patří mezi světově nejrozšířenější, nejprodávanější a nejoblíbenější série útočných pušek. Puška AR-15 se stala oblíbenou především pro její přesnost, spolehlivost a v neposlední řadě pro její skvělý design. Moderní verze pušek ze série AR pak navíc nabídnou prostor pro řadu modifikací, kdy si každý střelec může zbraň snadno a efektivně uzpůsobit svým potřebám.

Puška AR-15 byla původně navržena v 50. letech 20. století Eugenem Stonerem, bývalým mariňákem, který v tu dobu pracoval pro malý Kalifornský start-up ArmaLite. Zbraň se pak následně zpopularizovala především potom co v 60. letech společnost Colt odkoupila od Armalite patent na AR 15 a vyvinula její plně automatickou verzi se jménem M16, kterou následně americká armáda nasadila do války ve Vietnamu. Tyto plně automatické armádní varianty pušky AR15 - M16 a později její kratší karabina se jménem M4 - se nasazením ve výzbroji americké armády brzy zpopularizovaly. Do dnes se pušky tohoto designu používají ozbrojenými složkami ve více než 80 zemích po celém světě.

Civilní trh má přístup pouze k poloautomatické variantě samonabíjecí pušky AR15, kdy v České republice se jedná o zbraň kategorie B. Zbraň tedy podléhá povolení a je možné ji vlastnit se zbrojním průkazem a nákupním povolením od Policie ČR. Civilní verze AR-15 pak na venek vypadá téměř identicky jako jí vojenské varianty, zevnitř se pak zbraně liší především spouštěcím mechanismem, který u civilní verze umožňuje střelbu pouze jednotlivými ranami.

Dnes je v civilních kruzích útočná puška AR-15 oblíbená především mezi sběrateli a fanoušky sportovní a taktické střelby. Ve Spojených státech amerických jsou adaptace pušky AR-15 oblíbenou volbou zbraně například i pro lov. V České republice je však tento styl lovu zakázán zákonem č. 449/2001 S., § 45, bod L. Modelová řada AR-15 se také stala populární předlohou ve sportovních odvětví jako například airsoft či paintball. Řada výrobců zbraní na airsoft tak dnes vyrábí zbraně inspirované konstrukcí a designem pušky AR 15.

AR konstrukce a design

Modelová řada AR se bezespory stala ikonou samonabíjecích útočných pušek. Do jisté míry za to může její všestrannost, spolehlivost a vysoká přizpůsobitelnost. Platforma AR, a to samozřejmě včetně modelu AR-15, nabízí skvělý ergonomický design, který navíc uživateli poskytne prostor pro snadnou modifikaci zbraně - a to od možnosti snadné montáže optických zaměřovačů, přes montáž taktických rukojetí až po možnost instalace úsťových zařízení jako například tlumič hluku výstřelu nebo kompenzátor.

Montáž optických zaměřovačů na AR15

Dnešní modely samonabíjecí pušky AR-15 například často disponují Picatinny lištou (RIS) na horní části těla, která umožní snadnou instalaci optického zaměřovače, jako například kolimátor nebo puškohled.

Předpažbí AR15

Dalším skvělým příkladem modularity této samonabíjecí pušky je její předpažbí. Předpažbí AR15 je obvykle osazeno montážní lištou, která umožní snadnou instalaci taktického vybavení jako například taktická rukojeť, svítilna nebo bipod nožičky.

Pažba AR 15

Mezi další oblíbené vlastnosti dnešních modelů AR-15 patří jejich ikonická, výsuvná pažba. Teleskopická pažba pušky AR15 tak umožňuje snadné přizpůsobení délky zbraně konkrétním potřebám střelce. Sama pažba pak navíc plní důležitou konstrukční funkci - v jejím hlavišti se nachází vratná pružina. Avšak i pro samotnou pažbu existují určitě adaptace a modifikace, zejména pak ergonomické, kterými se výrobci snaží zvýšit komfort a kontrolu při střelbě.

Zásobník AR15

Zásobník je další uživateli velmi oblíbenou vlastností pušky AR15. Jedná se o jednoduchý, skladný a velmi přímočarý design, který je tradičně velmi spolehlivý a snadný na obsluhu. Standardní zásobník AR 15 tradičně disponuje kapacitou 30 nábojů. Díky vysoké popularitě a kompatibilitě AR platformy pak samozřejmě existují i varianty s vyšší kapacitou, jako například bubnové zásobníky a jiné vysokokapacitní zásobníky, nebo naopak varianty s kapacitou nižší, 10 nábojů a podobně, které jsou pak výrazně kompaktnější.

Další technické vlastnosti pušky AR-15

Z techničtějších vychytávek pak určitě stojí za zmínku ikonické oboustranné napínací táhlo závěru, spolehlivá páčková pojistka ve snadném dosahu palce střílející ruky, nebo inovativní záchyt závěru, který výrazně urychluje a ulehčuje proces přebíjení zásobníku - po jeho stisknutí dojde k uvolnění závěru a přebití zbraně bez nutnosti natáhnutí závěru tahem.

Ráže, výrobci a cena AR 15

Samonabíjecí puška AR-15 je vyráběna ve standardní ráži 5.56x45 mm NATO. Modelová série AR pak nabízí útočné pušky různých kalibrů, kdy se dnes kromě klasické verze AR-15 v ráži 5.56x45mm NATO (.223 Rem) můžeme setkat i s alternativami jako například AR-10 v ráži 7.62x51 mm NATO (.308 Win) nebo sportovní karabina AR-9, která je dostupná v ráži 9 mm.

Útočné pušky designu AR-15 jsou dnes nabízeny řadou výrobců jako například Daniel Defense, Taurus, Heckler & Koch, ADC, Ruger, DPMS nebo ProArms Armory. Zdaleka už se tedy dnes nesetkáme pouze s onou legendární variantou Colt AR 15. Ačkoliv samotnou ochrannou známku “AR-15” vlastní firma Colt, v odborných i neodborných kruzích se pak jako AR-15 označují i produkty ostatních výrobců.

Cena AR15 se pak tradičně pohybuje mezi 20.000 - 60.000 kč, v závislostí na výrobci a modelové výbavě. S ohledem na parametry, které zbraň střelci nabízí, se dá samonabíjecí puška AR-15 sehnat za velmi rozumné peníze, což jen napomáhá jejímu velkému rozšíření a popularitě mezi střelci po celém světě. Odhaduje se například, že každá pátá střelná zbraň, která se ve Spojených státech amerických dnes prodá, je útočná puška typu AR.

Něco z historie nejrozšířenějšího náboje s okrajovým zápalem

Náboj vznikl roku 1887 v americké muničce Union Metallic Cartridge Company kombinací nábojnice a střely ze dvou starších typů. Díky svým dobrým vlastnostem, zejména přesnosti a malému zpětnému rázu, se rychle se rozšířil, takže ho dnes má ve výrobním programu každý jen trochu významnější výrobce střeliva; rovněž každý významný výrobce zbraní má ve svém výrobním programu nějakou zbraň komorovanou na tento náboj. Používá se v pistolích, revolverech, puškách a dokonce i samopalech.

Náboj je neustále zdokonalován a vyvíjen, takže existuje mnoho variant - podzvukové (subsonic), standardní, vysokorychlostní (high velocity a hyper velocity), brokové a tracery, z hlediska střely pak olověné a celoplášťové, oboje s různě těžkými střelami, frangible, bezolovnaté ... Jejich kombinací vzniká nespočet typů pro různá použití.

Počáteční rychlost standardního náboje 22 LR bývá obvykle v rozmezí 280-330 m/s 2 a energie 130- 170 J. Pro obranné účely je proto považován za nedostatečně výkonný, běžně se zato používá pro odstřel drobných škůdců, pro sportovní účely (např. v biatlonu), zábavnou střelbu (plinking) a pro levný trénink.

U moderních nábojů se středovým zápalem se rozdělují dvě kategorie zápalek, a to berdan a boxer. Jedním z největších rozdílů mezi nimi je, že nábojnice se zápalkami typu boxer lze přebíjet zatímco berdan nikoliv.